gototop
26.10.2007 O studni, obloze a posledním satelitním vysílaci vz. 25 (Jan Pohunek ­ Přebral)    Tisk
Povídky

Za vesnicí, v místě, kde se mezi šípkovými keři sbíhají tři suchá travnatá údolí, je stará studna. Kdysi, ještě v době, kdy tenhle kraj ležel poblíž středu země a ne na jejím pustém okraji, tu prý stával i statek, ale to už nikdo z místních lidí nevěděl s jistotou. Zůstaly jenom pochmurné pověsti o starých mordech. Takové, jaké se vyprávějí skoro všude s jen malými obměnami.
Ostatně, doba, ve které se právě nacházíme, je na pověsti o mordech bohatá. Nám by to zákoutí možná přišlo poklidné a romantické, ale vesničané sem neradi chodili, i když  okolí zrovna řádila cholera a špinavý pramen na návsi se stal nebezpečným. Jen občas ke studni zavítal pasáček krav nebo žíznivý soused pracující v lese, někdy přišly děti a házely dolů kamínky a když trochu odrostly, hodilo se jim okolí studny ukryté před zraky rodičů i pro jiné účely.
A někdy sem chodila i Janka. Ale Janka byla vždycky trochu divná.
Tady ji máme. Je bosá, dlouhá letní tráva ji šimrá na lýtkách, ale výš se nedostane. Poctivé mladé dívky nosí úzké sukně, tahle je z hrubé látky, v pase přepásaná, aby bylo za co zavěsit srp a měšec na drobnosti. Potrhaný, ale elegantní šátek jí dlouhé, černé a trochu rozčepýřené vlasy zakrývá jen tak, aby se neřeklo. Do obličeje jí v tuto chvíli nevidíme, ale je to ona. Takže bude mít malý nos, trochu pihaté tváře a velké hnědé oči.
Janka, správkařova dcera.

Janka se zastavila u studny, položila džbánek na zem, nadzvedla dřevěnou desku zakrývající ohlubeň a z kamenného přístěnku obrostlého rybízem vytáhla už trochu zašlé vědro na dlouhém provaze a dřevěnou tyč. Tyč zasadila do zbytků vrátku, přehodila přes ni provaz s vědrem a spustila jej dolů k vodě. Za chvíli už vší silou napínala holé ruce omotané koncem provazu, aby ztěžklou nádobu zase vytáhla na denní světlo.
"Ahoj, ukaž, pomůžu ti s tim."
Vědro zarachtalo, provaz se rozeběhl jako vyrušený had a zmizel z ním v hloubi studny. Janka odskočila pozadu do kopřiv (popravdě, málem si do nich sedla), ruku na srpu.
Čahoun v zelených hadrech, korunový širokým kloboukem s liščím ohonem, se nejistě usmál a dodal:
"No, tak teď tam jeden z nás bude muset slízt."
Janka ustoupila ještě o pár kroků do kopřiv a opatrně si ho prohlížela. Měl mladou, poctivou tvář (takoví bývají nejhorší, říkala nebožka maminka), na které rašilo dvoudenní strniště. Dlouhé hnědé vlasy si zřejmě vázal do uzlu, který se ukrýval pod kloboukem. Hadry, které nosil na sobě, vypadaly na druhý pohled už upraveněji. Byly to prostě šaty člověka, který si cení praktických věcí natolik, že zanedbává svůj vzhled. Vesta s roztodivnými nášivkami, rozdrbaná košile, dvě korálky zdobené nohavice doplněné bederní rouškou namísto kalhot, vysoké kožené boty. I na vzdálenost několika kroků z něj byl cítit oheň.
Takže k nám zase jednou přijeli trampové, pomyslela si. Starosta bude radostí bez sebe.
"Neboj, já jsem neškodnej, Janko," usmál se cizinec.
"Kdo jsi? Odkud znáš moje jméno?" zamračila se. Bylo na něm něco povědomého, ale kdo by si je pamatoval. Trampy. I když tenhle by možná za zapamatování stál...
Ale no tak.
"Byli jsme tu před pěti lety, můj táta tenkrát dovez tomu tvýmu něco speciálního. Hrabali se v tom tři dny a po tu dobu jsem s ním přespával u vás ve stodole. Pak se ale ukázali Prezidentovi vojáci a museli jsme zas táhnout dál...," vysvětloval trempíř.
"Hm... malej Joe?" vyvalila oči Janka.
"No jo, trošku jsem vyrost," pokrčil rameny, "můžu tě doprovodit do vesnice? Naši už tam asi budou."
"Radši ne, přišla bych do řečí. Mladá holka se nemá courat s cizím klukem sama po lesích," zavrtěla odmítavě hlavou.
"No, to by právě měla," uchechtl se Joe, "ale je mi jasný, jak to u vás asi chodí. Dobře, sejdeme se tam," dodal, dotkl se na pozdrav prsty okraje klobouku a zmizel zase mezi mladými stromky.
Janka chvíli vyčkala na místě a pak se vydala po pěšině ke vsi. Na vědro úplně zapomněla.

Bylo to tak, trampové už se producírovali po návsi, která najednou ožila jako při svatohorské pouti. Někde u kovárny hrála kytara, zarostlý obtloustlý trempíř se supím nosem svižně drátoval hrnce přímo u dřevěné kapličky a před ním tak trochu pro radost a tak trochu pro drobné cinkavé peníze tančila dvě nezkrotně vyhlížející děvčata v šatech pokrytých třásněmi, jedna buclatá a domácká jak čerstvě nakynutý chleba a druhá vytáhlá a ohnivá jako divoká kočka. Pantátové kafrali a dojednávali obchody, mládenci civěli na tanečnice a baby si odplivávaly do písku a proklínaly zkaženost téhle kočovné kasty.
Janka zapadla do správkárny. Táta seděl za ponkem, pleš pokrytou kapkami potu, a s velkým soustředěním se vrtal v hromadě drátků a obvodů. Nad ním s nakláněl stroze oděný šedivý čahoun s ostře řezanými rysy, koženým kloboukem a šerifskou hvězdou hrdě připnutou na hrudi:
"Tohle je až od Calimanu, z Karpat, byla tam od pětadvacátýho spojvací stanice NATO, kromě tý vaší jediná, která to nekoupila..." říkal zrovna, ale jakmile ji spatřil, ustal.
"To je v pořádku, to je moje dcera. Je na ni spolehnutí," chytil ho za ruku Jančin táta a odkašlal si do umaštěného rukávu. Dlouze a suše, tak, jak se na postupující tuberu sluší a patří.
"OK," kývnul hlavou šerif a podal jí ruku, "já jsem Šedivec, šerif Černý stopy."
"Janka. Už jsem potkala Joea, říkala jsem si, že tu budete," zalomila mu palec a byla hrdá na to, že si ještě pamatuje, jak se to dělá.
"Vida, já ho pošlu na hlídku a kluk zatím trajdá kolem a potkává holky," ušklíbl se napůl vesele a napůl vážně Šedivec, "až nás Prezident vyčenichá a dá pověsit, no, tak mu to spočítám."
"Snad nebude tak zle, tohle je zapadákov, loni se tu ani nestavili vybrat daně a to je co říct," zamumlal Jančin táta.
"Někdo nás časem udá. A v tomhle kraji naše lidi neviděj rádi. Slyšels už o Supích kamarádech?"
"Ne, to je nějaká další osada?"
"Byla, kolínskej guvernér je na Prezidentův příkaz vystopoval a dal postřílet. Všechny do jednoho, i děcka."
V sednici se rozhostilo ticho.
"To je mi líto...," odvážila se za chvíli Janka.
"No jo," pokrčil Šedivec ramen, "tak to chodí. Ale když světu vládnou gauneři, je to jenom další důvod pro to, aby se člověk slažil zůstat svobodnej. A jestli to tvůj táta dá dokupy, tak Prezident možná konečně utře."
"Nerad bych ti dával nějaký planý naděje, Šedivče. Tohle je o několik tříd vejš, než to, co většinou dělám. Opravit sousedovi rádio, to jde snadno. Ale tohle je vojenský satelitní vysílač. I když to dám dohromady, mohlo tomu dávno odejít naprogramování, může to být šifrované, používat neznámý protokol. Nebo klidně všechno najednou," brblal Jančin táta a když skončil, opět si silně odkašlal.
"Ale jestli se to povede a probudíme Přesunutý," držel se Šedivec svého optimismu, "jsme za vodou."
Janka chvíli nerozuměla, co tím chce říci, ale pak jí to došlo:
"Tati, vy vážně...?"
Přesunutí byli v její době spíš jen legenda, než cokoli jiného, ale byl alespoň jeden dobrý důvod, proč v ni věřit - přes noční oblohu stále vytrvale putovaly jasné tečky doprovázené občasnými záblesky otáčených solárních panelů. Roddenberry, Nový Jeruzalém, Agni, Avalon a Duo-šao-lei. Pět obřích úkrytů na oběžné dráze Země, v lepším případě konzerva starých dobrých časů před Rychlou dobou ledovou a Poslední válkou, v horším největší sarkofágy, jaké kdy lidstvo vytvořilo. Nikdo nevěděl, zda se v jejich vnitřnostech skrývá přes tři miliardy spáčů, kteří čekají, až se budou moci vrátit na Zemi a obnovit zašlou slávu jednadvacátého století, nebo stejný počet vysušených mumií tiše zavražděných příliš blízkými výbuchy jaderných hlavic.
Jančin táta vždycky doufal v první možnost. S Rychlou dobou ledovou, říkal, počítali. To byl ostatně přírodní jev a přišla postupně. Lidé tenkrát budovali pod zemí i ve vesmíru úkryty, kde mohli počkat, než se přežene. Ne všichni ale měli možnost dát sehibernovat, ne všichni chtěli. Ledovce je tlačily k rovníku, místa ubývalo, bylo třeba o něj bojovat. Přišla Poslední válka. Celá města zmizela, čirá pomstychtivost se obrátila i proti úkrytům v podzemí a ve vesmíru. Lidé téměř vymřeli. Ale přineslo to s sebou i jedno nečekané plus, a to další změny podnebí a ústup ledu.
Pět stanic, vysvětloval jí často táta, musí být v pořádku. Upravují svou dráhu, otáčí solární panely. Můžeš to vidět i obyčejným dalekohledem. Pokud přežily tyhle systémy, přežila určitě i podpora života. A radiace se sotva dostala dovnitř - vždyť ve vesmíru je jí spousta a stanice před ní musely být stíněny. Ti lidé prostě jen čekají na vypočítaný konec doby ledové. Kdyby jim někdo řekl, že skončila mnohem dřív, kdyby je probudil...
"Je to tak, Janko. Nevím, jestli se nám to podaří. Ale musíme to zkusit. Když teď máme přiležitost se s nimi spojit, když máme konečně přístroj, kterým bychom mohli proniknout do jejich systémů a probudit Přesunuté dřív...," naléhavě vysvětloval táta.
"Je to naše povinnost," dodal Šedivec, "v jejich době bylo na Zemi mnohem líp. A oni budou chtít žít tak, jak žili předtím. Pro malý tyrany, jako je váš Prezident, už nebude místo!"
Jejich nadšení bylo téměř nakažlivé. Naivní, to ano, ale když se na ně Janka dívala, získala najednou dojem, že by snad tihle dva - starý nemocný správkař a šerif kočovné osady, skutečně mohli změnit svět.

Jenže svět se mění nerad a ztěžka a Osud se někdy ubírá cestičkami, které se příčí našemu smyslu pro příběhy s dobrým koncem. Ostatně, ani Prezidentovi vojáci toho dne nepřitáhli proto, aby zamezili dokončení vysílače. Vůbec o něm nevěděli. Jen si někdo někde vzpomněl, že v téhle vsi opomenuli loni vybrat daně.
Kdyby přišli o týden dřív nebo o týden později, nic by se nestalo, nejvýš by někoho zbili a zapálili jednu dvě chalupy. Nesetkali by se s Šedivcovými trampy. Nepokusili by se je napdnout. Nedošlo by k přestřelce. Nikdo by nezemřel.
"Jsou tu! Vojáci jsou tu!" křičel Joe, když vbíhal do sednice.
Skoro zbytečně, suché praskání pistolí, štěkot vojenských samopalů i řev motorů terénních vozů na rostlinný olej mluvili za něj.
Šedivec a Jančin táta se na sebe rychle podívali.
"Vyřiď našim, ať se stáhnou!" zakřičel šerif na syna a sebral ze stolu černou krabičku, která skrývala všechny jejich naděje, "Dostali by nás a musíme zachránit tohle!"
Vzduchem něco hvízdlo a venku se ozvala hlasitá rána doprovázená zvukem padajícího zdiva. Hrnky na poličce u stěny se sesmekly a roztříštily na podlaze, okenní tabulky vlétly do místnosti rozbité na sto kusů.
Joe padl na zem, hned vedle Janky.
Další granát už přistál mnohem blíž.

Je ráno. Do listí podzimem obarvených stromů se opírá mírný déšť, po obloze se rychle ženou rozpité mraky. Ve vzduchu je cítit kouř, který rozhodně nepochází z domácích pícek ani táborových ohňů. Vesnice mlčí, jenom dva domy zůstaly stát a i ty jsou nyní prázdné.
Prezident nesnáší odpor. Vládne sice jen malému území, které je možné obsáhnout pohledem z Řípu, ale o to víc se cítí být ohrožený. Jeho země je tak malá a žije v ní tak málo lidí, že postaví-li se mu na odpor jen jeden člověk, je to už nezanedbatelné množství.
S nepřáteli je třeba se tvrdě vypořádat. Živly, které nemá pod kontrolou, zlikvidovat, přeživší prodat do otroctví. Ať si s nimi užijí ostatní.
Ves je prázdná. V blátě se táhnou stopy dvou terénních automobilů obklopené otisky bosých nohou. Všechny jsou pryč, žádné se nevrací. Ani mrtví tu nezůstali, jeden ze statků se krátce před odchodem vojáků změnil v jejich pohřební hranici.
Havrani. Mouchy. Osamocený chromý pes. Ticho.
"Janko? Janko?"
"Co se stalo?"
"Asi to nejhorší, bojím se."

Jako poslední opouští bývalou vesnici mladý pár, oba je už trochu známe. Oba si nesou těžké kožené torny, ani jeden se neohlíží. Dívka drží v ruce malou černou krabičku:
"Něco to píše. Zřejmě to chce vložit nějaký kód z návodu. Máš ho?"
"Ne. A mám dojem, že ani táta nic takovéo neměl."
"A kde ho seženeme?"
"Uvidíme. Někde být musí. Ne všechny archivy shořely. Přinejhorším zkusíme Alexandrii. Mám pár kamarádů v přístavech na jižním pobřeží a jeden z nich se tam před pár lety stavil. Prej je tam živý město a stojí tam největší knihovna na světě."
"Je to daleko?"
"Bude to dlouhej vandr."

Janka a Joe nám pomalu mizí za obzorem. Odtud nevidíme, co leží před nimi, ale můžeme alespoň hádat. Budou muset co nejrychleji opustit Prezidentovu zemi, její hranice naštěstí leží nedaleko odtud, v brdských lesích. Možná tam najdou nějaké spojence. Při troše štěstí proklouznou krajinou rozdrásanou drobnými šarvátkami zdejších prezidentů až k Dunaji. Projdou hlubokými alpskými údolími i vlhkými, temnými a dlouhými tunely, které pod horami lidé vyhloubili ještě v té neuvěřitelné době, kdy měl skoro každý svůj vlastní automobil. V poklidných Korutanech si zpěvem, tancem a trochou exotické řemeslné práce vydělají něco peněz a podél zelené Soči sejdou až na mořské pobřeží. Cestou budou sbírat pověsti, naslouchat vyprávěním a hledat.
Nakonec jim možná nezbude, než se nalodit a vydat se na dlouhou a nebezpečnou cestu po moři až do delty Nilu - a nebo jít mnohem delší cestou přes celý Balkán, země pohostinné a zároveň plné lupičů a neznámých nebezpečí zanechaných tam nejen Poslední válkou.
Možná skutečně dojdou až do Alexandrie. Možná tam najdou způsob, jak se spojit s Roddenberrym, Novým Jeruzalémem, Agni, Avalone a Duo-šao-lei. Možná se svět zase jednou změní.
Ale to je všechno daleko, teď akorát přešli první kopec a sestupují do údolí.
Odtud už je nevidím. Ale myslím, že jsem zahlédl, jak se drželi za ruce.
A to je dobrý začátek.

______________________________
Jan Pohunek - Přebral, Praha
2. místo v próze nad 23 let
Trapsavec 2007


Sdílet na...
Komentáře pro tento článek
Přidat Nový Hledat RSS
Jméno:
Email:
 
Název:
Naše hlavní město
 antispamová kontrola
UBBKód:
[b] [i] [u] [url] [quote] [code] [img] 
 
 
:-D:-):-(:-0:shock::confused:8-):lol::-x:-P:oops::cry::evil::twisted::roll::wink:
:!::?::idea::arrow:
 
Internetové odkazy vkládejte pomocí UBBKódu (4. ikona zleva)!
 
Prosím, opište anti-spamový kód, který je zobrazen v obrázku. Pokud Vás obtěžuje zadávání tohoto kódu, zaregistrujte se a pište komentáře jako přihlášený uživatel.
farář  - Re: O studni, obloze a posledním satelitním vysíla   |81.201.48.xxx |26.10.2007 10:10:00
S dlouhejma povídkama je vždycky trochu problém a vážne bych v Trapsavci uvítal znovuzavedení kategorie 'krátká povídka'. Nejhorší je to na ohni, protože treba letos se sešly nejmín tri takhle podlouhlý veci (a to ani nepsal Jenýk) a steží se to dalo usedet.

Priznávám, že me (detinsky, jako kdejakýho scifistu) potešila stanice Roddenberry... Není to napsaný blbe a obcas mi to pripomnelo nekonecný hodiny strávený hraním Falloutu. Trempský je to zhruba jako drtivá vetšina trapsaveckejch povídek - to si zase Žídek vychutná.

Akorát by me zajímala jedna vec - co si predstavujete pod pojmom "Potrhaný, ale elegantní šátek", Prebral? :-
Přebral  - Re: O studni, obloze a posledním satelitním vysíla   |62.24.71.xxx |26.10.2007 12:40:00
Šátek, který dotycné velice sluší, byt je potrhaný :-
farář  - Re: O studni, obloze a posledním satelitním vysíla   |81.201.48.xxx |26.10.2007 14:32:00
Aha... v tom prípade se naše definice pojmu "elegantní" liší, ale to není zase takovej problém. Dík :-
Žídek  - Re: O studni, obloze a posledním satelitním vysíla   |217.197.156.xxx |28.10.2007 22:19:00
Ach Bože! Nejak se v príbehu neorientuju, ale uznávám, je to moje chyba. Místo vandrum, musím se více venovat pocítacovým hrám!
Osobne bych dej vyšperkoval napojením jedné ci druhé z válcících stran na 24. generaci Al Kajdy a zmrazený Usáma by mohl celý odboj dirigovat kupríkladu z jeskyne zdedené po Blanických rytírích. No a financovali by to ti "lstiví afgánci" výtežkem z prodeje použité trampské výstroje, kterou by rozváželi, na velikonocním jarmarku vlastnorucne vyrobeným, raketoplánem po okolních galaxiích......
Ale to by už vlastne byla jiná trampská povídka, že?
Tony  - Re: O studni, obloze a posledním satelitním vysíla   |83.208.90.xxx |29.10.2007 09:46:00
Tohle už by byla krec Žídku. Ten tvuj predchozí námet na povídku byl o dost lepší, protože jsi ho psal tak, jak jsi to cítil a co ti slina prinesla na klávesnici:)
Ted už chceš delat jenom dojem a je to znát. Škoda. Ale neházej flintu do žita, fantazii máš
Tapi  - Re: O studni, obloze a posledním satelitním vysíla   |213.168.161.xxx |29.10.2007 11:51:00
V týhle rubrice me vždycky fascinuje, jakož i v celým trampským ranku, jak umíme úsporne pochválit. Pokud vubec. Zato na kritiku nelitujeme casu a energie, prípadne ješte na autoruv námet navrhneme a rozvineme vlastní, mnohem lepší rešení, aby bylo videt, jací my jsme to duševní fešáci!
No, ona je to asi naše národní vlastnost. Ne že by o mne neplatila.
A není divu - svet nám skýtá sakra málo príležitostí své duševní fešáctví predvést.
Tak já to na chvíli probourám, jo? Prebrale, povídka je výborná. Jo, je dlouhá, ale kdyby nebyla, nedostal bys do ní všechno, cos chtel vyjádrit. Taky si dovedu predstavit, že by to skvele vyšperkoval nekdo, kdo umí dobre dialogy, ale tys to napsal takhle a ta ZVEST v tom je.
Možná dílo taky hájím proto, že se mi hodí do mé kosmologie. Vždycky mi prišlo strašne duležitý pro život vedet, jak se rozdelává ohen, pece chleba, který rostliny se dají jíst a na co jsou lécivý. Taky si vážím tech, která na rozdíl ode me umí drátovat hrnce nebo treba opravit mikrocip. Radši si to nedávejte do souvislostí s tím, že jsem veštkyne
Žídek  - Re: O studni, obloze a posledním satelitním vysíla   |217.197.156.xxx |29.10.2007 14:49:00
Samozrejme, že je to krec, Tony. Já tou krecí nechtel zesmešnovat stavající text,natož se do neceho nutit, já jen chtel naznacit, že tím, že v libovolne zvoleném díle, nekomu pripneme na hrud hvezdu, prípadne prišpendlíme domovenku, nevyrobíme automaticky trampskou vec. Vždyt co to bylo diskuzí na téma, že tramping je stav duše, ale já, bohužel, tu trampskou duši(a že je široká) v povídkách tohoto typu necítím.
Ale možná jsem jen nedoslýchavý a špatne vidím
Tony  - Re: O studni, obloze a posledním satelitním vysíla   |83.208.90.xxx |29.10.2007 15:35:00
Vidíš - já na vandry jezdím stejne jako ty a trampskost v tehle povídkách cítím. Ty pro zmenu zase ne - je to stejné jako v diskuzích o smyslu trampingu - dlouhé a bezvýchodné. Proto se mi proste nechce do neceho takového zabredat. Klidne si žij s pocitem, že trapsavecké povídky jsou netramské. Já zase pro zmenu vím, že co se týce tebe - tak Trapsavec splnil to, co se od neho (jako od souteže) ocekává. Inspiroval dalšího cloveka k tomu (tedy tebe), aby sis dal práci s pravidelnými reakcemi, navzdory tomu, že povídky a básne povetšinou považuješ za špatné, presto si je každý pátek poctive cteš. A to je prima:
Harmonika  - Re: O studni, obloze a posledním satelitním vysíla   |77.48.45.xxx |08.11.2007 21:00:00
Milý Žídku.
plne chápu Tvou potrebu vetší trampovní angažovanosti v uverejnených dílech. Sám si kolikrát ríkám, pozorujíc ze svého paneláku nedaleký les, proc mi jeden z tech stromu neroste prímo v obýváku. Mohl bych pod ním spát, poskytoval by mi otop a veverucka pochrupujíce své oríšky o pul tretí ráno by mi vlila do žil nové síly pro udernické pracovní výkony. Ale není tomu tak. Proto jsem nedávno stvoril poetické dílo, které jsem se rozhodl Ti venovat. Verím, že v nem najdeš vše, co si žádá duše Tvá.

Trampská pro Žídka

Sníh už z kopcu slejzá,
teplej vítr zacal vát
svuj bágl na záda si házím,
na peróne už se vidím stát.

Smerem na Aljašku spechám
stovky mil už v zádech mám
John Hardy a Shane už na me cekaj
whisky já do džbánu si dám.

Ráno když rosa na kemp padá
ptáci maj hlasy laskavý
koflík rumu varit nechám
mí klouby ránem praskají.

Na stráni plný kamenu jsem spadnul
poranený koleno ted mám
podbel v pangejtu už zvadnul
domu na jih se zase dám.

Domu jih se rychle vracím
kyblícek pred sebe si dám
do kyblícku soukromne si zvracím
z týhle básne ujímání mám ..........
.......... a verím, že nejedu v tom sám.

S úctou
Petr "Harmonika" Soldát

3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."